Znalost zákonů dědičnosti neboli genetiky je pro každého chovatele nepostradatelná. Chovatel, který genetice dosta­tečně rozumí, může svých znalostí v praxi dobře využít, neboť dokáže předem určit, jaký „výsledek“ z dané kombina­ce určitých genů vzejde. Toho, kdo si osvojil genetické zákonitosti a kdo si pro­studoval rodokmen svých koček, určitě nepřekvapí, když se dvěma modrým rodičům narodí colourpoint kotě. Takový chovatel také ví, že pokud spáruje krémovou kočku a mod­rého kocoura, tak se mu modrý kocourek rozhodně nenaro­dí, a že při spárování kočky s krevní skupinou B a kocoura s toutéž krevní skupinou proběhne množení bez problémů. Knihy o genetice jsou bohužel plné komplikovaných ter­mínů, kódů a schémat, což již předem bere mnoha lidem odvahu se do nich ponořit. Základní principy genetiky však nejsou příliš složité a může si je osvojit téměř každý.

 

Různé barvy kočičí srsti vznikají odrazem světla od malých pigmentových částeček, které jsou obsaženy v chlupech. Tyto pigmentové Lístečky, tzv. melaniny, se mohou lišit tva­rem a velikostí a mohou být seskupeny do shluků, nebo nao­pak volně rozprostřeny v celém chlupu. Všechny barvy u koček pocházej í ze dvou základních melaninů – phaoeme­lanin dodává srsti červenou barvu a eumelanin je zodpověd­ný za černou barvu srsti. V průběhu let se vyskytlo již mnoho různých Mutací, při nichž melaniny mění svůj tvar nebo se jinak odlišují od svého původního tvaru či umístění. Jiná mutace má za následek, že melaniny tvoří shluky, takže mezi nimi vzniká volný prostor a barva srsti vypadá opticky světlejší. Černá (eumelanin) pak vypadá jako modrá, čokoládová jako lila a skořicová jako plavá (fawn). U phaeomelaninu může také dojít k odchylkám od standardní formy, ale optické rozdíly v barvě srsti jsou natolik nevýrazné, že se všechny tóny čer­vené označují prostě jako „červená“. Zřetelnější rozdíly jsou patrné pouze tehdy, když se u phaeomelaninu tvoří shluky: v tom případě červená vybledne na krémovou.

 

Každá buňka těla obsahuje určitý počet chromozomových párů, které nesou genetické informace. Výjimku tvoří sperma u sanice a vajíčko u samičky. Tyto buňky neobsahují chro­mozomové páry, ale pouze samostatně chromozomy. Po sply­nutí těchto samostatných chromozomů, jež jsou obsaženy ve vajíčku a spermii, pak vznikne nový chromozomový pár. Kdyby vajíčko a sperma obsahovalo chromozomový pár, rodila by se zvířata (byla-li by vůbec schopna života), která by neměla jeden, nýbrž dva páry chromozomů, a pokud by se tato zvířata opět spárovala, vznikla by zvířata se čtyřmi páry chro­mozomů a tak dále. Příroda to tedy dobře zařídila. Díky děle­ní chromozomových párů, které se nazývá meiosa, zůstává při rozmnožování počet chromozomů stále stejný. Mládě tedy získá vždy polovinu genů od své matky a polovinu genů od svého otce.

 

V chromozomových párech jsou uloženy geny, v nichž jsou obsaženy všechny genetické, tedy dědičné informace. Geny společně obsahují všechny informace potřebné pro vznik nového živého tvora. Jsou v nich zakódovány nejen infor­mace o délce chlupu, barvě, barevném vzoru, délce tlapek a tvaru uší, ale také informace o vlastnostech, které se netý­kají zevnějšku zvířete, například pravděpodobnost určitých odchylek nebo činnost zažívacího traktu. Geny nesou dědič­ný materiál, tedy vrozené vlastnosti nazývané genotyp. Vlastnosti, které se u zvířete projeví až působením vnějších faktorů, se nazývají fenotyp. Charakterové vlastnosti jsou dědičné, avšak pouze do určité míry. Pokud má například zvíře sklon k agresivnímu chování, ale vy s ním dohře zacházíte a nedovolíte, aby se dostalo do situace, kde by mohlo svou agresivitu rozvinout, nemusí se jeho dědičný sklon vůbec projevit. Stejným způ­sobem se projevuje i dědičnost určitých chorob. V této knize však bude největší důraz kladen dědičnost barevnosti kočičí srsti, neboť o ní je toho známo nejvíce.

 

Při přirozeném oplodnění se libovolný chromozom samečka spojí s libovolným chromozomem samičky. Chromozomové páry obsahují dva geny určující danou vlastnost. Ceny se nemísí. Pokud by tomu tak bylo, pak by černá a bílá kočka měly šedivá koťata, k čemuž však v praxi nedochází, a to z toho důvodu, že některé geny jsou dominantní a jiné zase recesivní. Na zevnějšku se vždy projeví, čí dominantní gen zvíře zdědilo. Recesivní geny jsou na zevnějšku patrné, jen pokud je dominantní geny nepotlačí, tedy v případě, že chromozomový pár tvoří oba geny recesivní. Je-li na zvířeti patrný recesivní gen, například čokoládová barva, pak nemůže být nositelem genu pro černou barvu srsti. V tom případě by totiž zvíře bylo černé, protože tato barva je vůči čokoládové barvě vždy dominantní. Gen tedy může být vůči jinému genu jak dominantní, tak recesivní. Výjimku tvoř-í pouze eumelanin a phaeomelanin, které se mohou projevit současně a které se dědí v závislosti na pohlaví, neboť jsou obsaženy v pohlavních chromozomech.

 

Spárujeme-li černou kočku, jejíž všichni předci měli černou barvu, s kočkou čokoládovou, budou jejich koťata černá. Mláďata získají od jednoho z rodičů dominantní gen pro čer­nou barvu a od druhého z rodičů recesivní gen pro barvu čokoládovou. Koťata vzešlá z této kombinace budou sice ve své genové výbavě nositeli genu pro čokoládovou barvu, my to však pouhým okem neuvidíme. Taková zvířata označuje­me jako nositele určité vlastnosti, v tomto případě jako nositele čokoládové barvy. Pokud bychom spolu spárovali sourozence z jednoho vrhu, pak existuje velká pravděpodob­nost, že určitý počet mláďat získá od rodičů recesivní gen pro čokoládovou barvu a pak se černým rodičům narodí čokolá­dová koťata. Neviditelná vlastnost obou rodičů vyjde naje­vo díky spojení dvou recesivních genů u jejich potomků. Spojíme-li vzájemně dvě černé kočky, pak můžeme očekávat čokoládová koťata, obráceně to však není možné, protože čokoládové kočky nikdy nemohou být nositeli genu pro čer­nou barvu (v takovém případě by totiž byly černé, a nikoli čokoládové, neboť gen pro černou barvu vždy potlačí gen pro barvu čokoládovou), a nemohou tedy zplodit černá koťata.

 

To jak se geny spárují, je zcela náhodné, a může se tedy stát, že se po generace nesetkají dva nositelé stejného recesivního genu, kteří by se spolu spojili. Navíc dominantní gen převládne nad genem recesivním, takže se recesivní gen ne zevnějšku kočky po několik generací vůbec nemusí projevit. Tak může například dojít k situaci, že dvě britské kočky, v jejichž rodokmenu nefigurují žádní colourpoint předkové, zplodí jedno nebo více colourpoint koťat. Colourpoint ­vzor je vůči normálnímu zbarvení recesivní. Prozkoumáním rodokmenu pak můžete prokázat, že jeden nebo více prarodičů, kteří již nejsou v rodokmenu uvedeni, byli colourpoints. Trvalo to sice dlouhou dobu, ale nakonec se spárovala zvířata, z nichž obě nesla určitý recesivní gen, a tyto geny pak během spojení vajíčka a spermie vytvořily pár. Pravděpodobnost, že takový případ nastane, je sice minimální, ale u recesivních genů nelze nic vyloučit.

 

Zvířata, o nichž lze s jistotou říci, že v sobě neskrývají žádná výše popsaná „překvapení“, se označují za čistokrevná. Řeče­no pomocí genetických termínů: takováto zvířata jsou pro určitou vlastnost homozygotní. Zvíře, které má recesivní vněj­ší vlastnost, je pro tuto vlastnost vždy homozygotní. O zvířa­tech, která vykazují dominantní vlastnost, však nemůžeme s naprostou jistotou říci, že jsou pro tuto vlastnost homozygotní. Například nezředěná barva srsti (červená, černá, čokoládo­vá) je vzhledem k barvě zředěné (krémová, modrá, lila) vždy dominantní. Červená britská kočka, jejíž jeden z rodičů měl krémovou barvu, má tedy kromě dominantního genu pro nezředěnou červenou barvu také recesivní gen pro barvu zře­děnou. Tato zvířata označujeme jako křížence neboli heterozy­gotní. Kočky se zředěnou barvou a kočky, o kterých s jistotou víme, že jsou nositelem zředěné barvy (tj. jedinci heterozygotní), se většinou párují za účelem získat koťata se zředěnou bar­vou srsti. Často se však stává, že se koťata s požadovanou barvou narodí vzhledem k tomu, že spojování genů je čistě náhodné, až v dalších generacích. Přesto v dědičnosti existuje určitá zákonitost, kterou lze lépe ověřit u velkého počtu zkou­maných jedinců. Podobné zákony však platí i u počtu menšího.

 

Dominantní a recesivní vlastnosti se udávají pomocí kódů. Tyto kódy pro kočky byly určeny v 50. letech minulého sto­letí mezinárodní komisí pod vedením anglického odborníka na genetiku Roye Robinsona. Dominantní vlastnost se značí velkým písmenem, například černá barva se označuje písme­nem B. Každá barva a každá vlastnost tak má svůj vlastní kód. Všechny barvy a vzory kromě bílých skvrn, stříbřité barvy a colourpoint se dědí nezávisle na sobě, což znamená, že gene­tický kód kočky je delší než dvě písmena. Většinou se jedná o dominantní verzi s recesivním protějškem, občas se může jednat o dvě dominantní verze, které na sebe navzájem půso­bí, nebo o dva či tři recesivní protějšky, které ve vzájemném vztahu nevykazují žádné pořadí.

 

Černá barva srsti, označená písmenem B, je dominantní vůči čokoládovému zabarvení srsti, označenému písmenem b. Pokud spolu spárujeme homozygomího černého britského kocoura (BB) a homozygotní čokoládovou kočku (bb), je jisté, že každé sperma samečka obsahuje B a každé vajíčko samičky b. Splynutím vajíčka a spermatu bude genetický kód koťat Bb. U všech potomků se dominantní gen projeví na jejich zevnějšku – všechna koťata budou černá. Ve své genetické výbavě si ale s sebou neviditelně nesou recesivní gen pro čokoládovou barvu. Jestliže tato zvířata znovu zkří­žíme, mohou se křížení účastnit vajíčka s B kódem i vajíčka b kódem, stejně jako spermie s B kódem a spermie b kódem. B kód samičky se může spojit s B kódem samečka, je však také možné, že se setkají dvě b (bb) nebo jedno b a jedno B:

 

BB homozygotní černá,

Bb heterozygotní černá,

bb homozygotní čokoládová.

 

V tomto vrhu se tedy budou pravděpodobně vyskytovat má i čokoládově zbarvená mláďata. Vytvoříme-li si schéma možného párování genů, je zřejmé, že pravděpodobnost spojí b a B je vyšší než pravděpodobnost, že se spojí B a B nebo b a b. Vyjádřeno procenty, bude tedy zhruba 25 % mláďat z vrhu homozygotních pro černou barvu, dalších 25 % homozygotních pro čokoládovou barvu a asi 50 % bude heterozygotních mláďat s černou barvou. Tyto zákonitosti platí pro velké počty, každý vrh nemusí být reprezentativní. Pomocí genetiky však lze určit, jaké zabarvení nepřichází při dané kombinaci v úvahu vůbec, a zároveň lze vypočítat pravděpodobnost zbarvení narozených koťat. Není však možné naprosto přesně předpovědět, jakou barvu – z těch, které podle genetiky přicházejí v úvahu – budou koťata mít a kolik koťat bude tu kterou barvu mít: lze vypočítat pouze pravděpodobnost.

 

Hlavní barvy, červená a černá, a od nich odvozené barvy se nedědí podle dominantních a recesivních genů, ale podle pohlaví. Pro pochopení toho, jak tato dědičnost funguje, musíte vědět, že každá kočka má dva chromozomy X (XX) a kocour jeden chromozom X a jeden chromozom Y. Proto­že se chromozomové páry při tvoření vajíčka a spermie dětí, může vajíčko kočky obsahovat pouze chromozom X a sper­mie kocoura pouze chromozom X nebo Y. Geny, které určují barvu srsti, se nacházejí v chromozomech X. Chromozomy Y jsou, co se barvy týče, prázdné. Dědičnost červené a černé barvy tedy závisí pouze na chromozomech X. V jednom chromozomu se nemohou současně vyskytovat dva různé druhy melaninu. Gen obsahuje bud‘ eumelanin, nebo phaeo­melanin. Genetickým symbolem pro phaeomelanin (červe­ná nebo její zředěná verze krémová) je O a symbolem pro eumelanin (černá spolu s odvozenými verzemi čokoládovou a skořicovou) je o. Z toho vyplývá, že kocouři mohou získat barvu pouze od své matky: od ní obdrží gen X, od otce mají „bezbarvý“ gen Y, který určuje jejich samčí pohlaví. Je-li matka černá (XoXo), pak jsou všichni kocouři, které zplodí, také černí (YXo). Je-li matka červená (XOXO), pak jsou všichni jí narození kocouři také červení (YXO). Je-li matka želvovinová (XOXo), mohou být její synové být bud‘ černí (YXo), nebo červení (YXO). Pravděpodobnost výskytu čer­ných a červených kocourků je u želvovinové kočky náhod­ná, teoreticky 50 %.

 

Barva kocoura má vliv pouze na samičí potomky, kteří mají dva chromozomy X: jeden od své matky a jeden od svého otce. Barva budoucí kočky je tedy ovlivněna společně geny kočky i kocoura. Je-li matka černá (XoXo) a otec červený (YXO), může matka předat svým dcerám pouze černou barvu a otec červenou. Melaniny nejsou vůči sobě ani domi­nantní ani recesivní, a měly by se proto ve vzhledu koťat projevit oba. Kočka z této kombinace má genetický kód XOXo, a výsledkem křížení těchto dvou jedinců tedy bude želvovinová nebo vícebarevná kočka. Pokud tuto vícebarev­nou kočku (XOXo) spárujeme s černým kocourem (YXo), může mít jak vícebarevné (XOXo), tak i černé kočky (XOXO). Zkřížíme-li ji s červeným kocourem (YXO), budou možnými kombinacemi XOXO a XOXo, tedy bud‘ červené, nebo vícebarevné kočky. Tato zákonitost tedy vysvětluje, proč dvě černé kočky nikdy nemohou mít červe­ná nebo želvovinová koťata a proč se dvěma červeným koč­kám nikdy nenarodí černá koťata.

 

Spektrum barevných kombinací i odstínů je velmi široké. To samozřejmě platí i pro jiné vlastnosti. Ne všechny vlastnosti, například barva srsti a vzor, se však dědí tak jednodu­chým způsobem, jak bylo popsáno výše, tzn. dominantně a recesivně a nezávisle na sobě. Existují vlastnosti, které se projeví pouze v přítomnosti dalšího genu, který účinnost daného genu aktivuje. Tak je tomu například u tabby vzoru: všechny kočky mají nehledě na svou barvu dvojité geny pro tabby vzor, a jsou tedy nositelem tabby vzoru. Avšak bez dominantně dědičného aguti-genu by se tyto geny pro tabby vzor nikdy nemohly na zevnějšku zvířete projevit. Dále existuje mnoho vlastností, které se dědí polygene­ticky, jako například velikost uší, tón barvy a velikost zvíře­te. Na tomto poli má začínající chovatel neustále co zkoumat a objevovat.