Historie britské kočky začíná na konci 19. století, kdy začali majetní Angličané s vystavová­ním a chovem koček. Jednalo se především o kočky, které si s sebou přivezli z dalekých cest, jako například dlouhosrsté kočky z Blízkého a Dálného východu (předchůdci dnešních perských koček) nebo exotické krátkosrsté kočky, například siamské kočky, habešské kočky či modré ruské kočky. Sou­časně byly vystavovány variace domácích koček jako napří­klad krátkosrstá anglická kočka domácí nebo bezocasá manská kočka ze sousedního ostrova Man. Nejoblíbenější byly kočky perské. Kolem přelomu století byla obliba per­ských koček tak velká, že se krátkosrsté kočky na výstavách téměř nevyskytovaly, a pokud již byly na výstavách zapsány, nikdy se neobjevily mezi oceněnými. Ceny byly často pře­dem rezervovány pro exoticky vypadající siamské kočky.

 

Tehdejší elitu kočičího světa to samozřejmě mrzelo. Vlastnictví drahých druhů koček bylo totiž doménou pouze lépe situovaných lidí. Prostý člověk se musel spokojit s anglický­mi krátkosrstými kočkami, a protože tyto kočky málokdy něco vyhrály, ztráceli lidé chuť tato zvířata chovat a vysta­vovat. Elita chtěla ke svému koníčku přitáhnout i méně majetné lidi, protože pokud by mohli se svou domácí kočkou vyhrát nějakou cenu, znamenalo by to pozitivní přínos pro chov koček všeobecně. Kromě toho nebyli Britové ušetřeni šovinismu. Chtěli, aby jejich národní kočky dosáhly takové krásy, s níž by mohly konkurovat kočkám zahraničním. Tak nadešel čas dodat anglické krátkosrsté kočce větší status. Toto snažení dosáhlo svého vrcholu v roce 1901, kdy byl založen první klub domácích krátkosrstých koček, který funguje dodnes. Short Haired Cat Society and Mansclub se účastnil různých výstav koček a udílel ceny nejkrásnějším domácím kočkám, čímž se anglická domácí kočka dostala více do popředí zájmu zdejších obyvatel.

 

Anglická kočka domácí, která se v dnešní době běžně ozna­čuje jako krátkosrstá nebo britská kočka, se vyskytovala v mnoha různých podobách a zbarveních, jelikož nikdy nebyla vyváženě a záměrně plemeněna. To později ztížilo posuzování koček podle krásy i jejich vzájemné porovnání: neexistovaly totiž žádné normy. Proto byl vytvořen plemen­ný standard, ve kterém jsou popsány ideální vnější znaky této nové rasy – britské kočky. Mimo jiné je zde uvedeno, že zvířata musí mít stejnou konstrukci těla jako statné perské kočky, ale na rozdíl od nich musí mít krátkou srst. Chovate­lé začali vybírat své kočky podle zavalité a statné postavy a hustého krátkosrstého plyšového kožichu. Své krátkosrsté kočky často křížili s perskými kočkami, aby tento proces ještě urychlili. Neméně důležité byly barvy, které tyto kočky musely mít, aby se mohly účastnit výstav. Na výstavy byly totiž připuštěny pouze kočky modré, černé a bílé, černé, čer­vené a stříbřité tabby, želvovinové, želvovinové s bílou a tabby s bílou. Tabby kresba, příslušná barva očí, hloubka a tón barev jsou spolu s umístěním případné kresby zřetelně popsány v příloze o barvách plemenného standardu. Po vytvoření plemenného standardu bylo možno konečně odli­šit plemennou krátkosrstou kočku od běžné kočky domácí. Důkazem, že se to výborně vydařilo, jsou mnohá vítězství, jichž britské kočky dosáhly a stale dosahují.

 

Chovem a vystavováním koček se však nezabývali pouze Angličané, přestože jejich vliv na rozšíření tohoto plemena je bezpochyby velký. Zájem u čistokrevné kočky rostl také na evropském kontinentě, kde chtěli chovatelé z místních sel­ských koček vyšlechtit kočky čistokrevné. Tyto kočky, jimž se zpočátku říkalo evropské krátkosrsté kočky, byly zhruba stejného typu jako kočky, které se v Anglii chovaly pod jmé­nem britská krátkosrstá. Evropské plemenné spolky nejenže převzaly od Angličanů plemenný standard, ale z Anglie se také pravidelně importovala zvířata, jež měla přinést do evropského chovu novou krev. Toto křížení vedlo nakonec k tomu, že si byly krátkosrsté kočky na obou koncích kanálu velmi podobné, ať již svým vzhledem, nebo svým původem.

 

V severní části Evropy byla situace jiná. Také ve Skandiná­vii se chovatelé zabývali šlechtěním domácích koček a i zde byly tyto kočky vystavovány pod jménem evropská kočka. Skandinávské kočky byly však trochu jiného typu než krát­kosrsté evropské kočky. Skandinávci totiž dováželi méně britských zvířat, a jejich chov se tak více soustředil na místní statné kočky. Skandinávci navíc nekřížili své kočky s koč­kami perskými. Problém nastal až v okamžiku, kdy se záliba v chovu britských koček stala mezinárodní. Ve skutečnosti se totiž jednalo o dvě odlišně vypadající rasy, které však měly společné jméno i plemenný standard. Proto se skandi­návští chovatelé pokusili v 80. letech 20. století tyto dvě rasy oddělit. Zvířata se stavbou těla cobby s vlivem perských koček dostala druhové jméno britská, zatímco druhové jméno evropská bylo určeno pro o něco méně cobby zvířata s více či méně čistokrevným původem odvozeným od domá­cích evropských koček. Navíc modrá francouzská kočka chartreux, která do této doby spadala pod stejný plemenný standard, získala status samostatné rasy. Francouzská chart­reux se stejně jako evropská kočka v současnosti již moc nechová. Na rozdíl od nich se ovšem britská kočka zařadila mezi nejoblíbenější plemena.